Ústavní soud České republiky se ve své judikatuře, jíž se cítí sám vázán, opakovaně vyjádřil k problematice změny rozhodovací praxe obecných soudů za nezměněného skutkového stavu (overruling). Ústavní soud chápe změnu právního názoru ve vztahu k vlastní předchozí judikatuře bez změny skutkového základu jako nepřípustnou. Překážka věci rozsouzené plně platí podle názoru Ústavního soudu nejen pro rozhodování Ústavního soudu, ale i pro soudy obecné.

Dále uvedený judikát publikuje Rozhodčí soud při IAL SE především ve světle judikatury Nejvyššího soudu ČR v otázce určení rozhodce podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, resp. činnosti tzv. arbitrážních center.

Nejvyšší soud České republiky konsistentně zastával stanovisko shrnuté do usnesení ze dne 31.7.2008 sp.zn. 32 Cdo 2282/2008, kde uzavřel, že „I jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ustanovení § 13 z.r.ř. mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. Pravidla těchto soukromoprávních subjektů pro určení rozhodců se považují za dohodu obsaženou v rozhodčí smlouvě ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 z.r.ř.".

O rok a půl později se pak Nejvyšší soud ČR přihlásil k judikátu Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, když jej publikoval v tzv. zelené sbírce. Vrchní soud dovodil, že „pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona".

Jedná se bezpochyby o problematiku změny právního názoru Nejvyššího soudu České republiky, bez změny skutkového základu. K této problematice se Ústavní soud postavil v ústavním nálezusp.zn.III.ÚS 1275/10 ze dne 22.12.2010 tak, že každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování.

V kontextu s citovaným ústavním nálezem sp.zn. III.ÚS 1275/10 ze dne 22.12.2010 se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, i přes to, že se k němu přihlásil Nejvyššího soud ČR, jeví jako protiústavní.

Plné znění ústavního nálezu sp.zn.III.ÚS 1275/10 ze dne 22.12.2010 je dostupné zde.